Kdybychom se nyní naráz octli v polovině devatenáctého století, například tak, že by se do této doby přenesla celá naše (současná) země a zbytek světa by byl v původní podobě, zažívali bychom velmi zajímavý kontrast zejména v souvislosti s technickým pokrokem. Tamní lidé by zřejmě vůbec nechápali, co je to počítač, a jak je možné vyrobit něco z plastické hmoty. V té době se ovšem začala poměrně svižným tempem rozjíždět průmyslová revoluce a již tehdy lidé dobře znali obrábění kovů a některé technologie jeho dalšího zpracování. Neexistovaly sice výrobní linky v podobě, jakou známe dnes, ale přesto bychom mohli i tamním odborníkům zpracování oceli být něčím užiteční.
Průmyslová výroba v mnoha provozech čerpá i dnes z doby počátků průmyslové revoluce a využívá zejména kovových materiálů pro montážní linky, svařovací operace, tváření kovů za tepla či za studena atd. Objevuje se zde ale řada problémů, obtížně řešitelných, a tak odborníci vývoje některých odlišných mechanismů přišli na to, využít pro potřeby průmyslu speciální keramiku – kompozitní materiály.
Jak si takový kompozit představit? Jedná se o tzv. technickou keramiku, tedy něco naprosto odlišného od keramických hrnků a talířů, nicméně s některými společnými vlastnostmi. Technická keramika především vyniká nulovou vodivostí elektrického proudu, nesmírnou houževnatostí a tvrdostí a lze jí přičítat i vysokou odolnost při využívání za vysokých teplot a při častých otěrech v kontaktu s kovovými výrobky.
Technický kompozit tedy zvládne totéž, co kalená ocel, ale to není vše, jeho obrovským plus je minimální přilnavost, což je právě klíčová vlastnost, kde ocelové komponenty často pohoří. Například v situacích, kdy se na kovové dorazy při posuvu výrobní linkou doslova nalepují okuje, obráběcí špony, mastný šmír, vazelína, chladivo a další nečistoty, což výrobní proces brzdí a značně komplikuje.
